Tajemství posledního vozu

2010-10-10-tajemstvi-posledniho-vozuTuhle jsem vyjímečně nastoupila do posledního vagónu metra.
Nerada jezdím v posledním vagónu. Je tam nějaká jiná atmosféra. Nevím proč, poslední vůz mi připadá neútulný, nevlídný. Tak nějak prozatímní.

Všichni se tváří, že jsou zde nedopatřením. Nemohli si vybrat, kam nastoupí, kam si sednou, není tu příliš mnoho volných míst. Jsou tu lidé, kteří si neumějí naplánovat čas, kteří chodí věčně pozdě a tak museli utíkat, aby vůbec stihli nastoupit, aby jejich zpoždění nebylo tak veliké. A proto naskočili do nejbližšího vozu od schodiště, do toho posledního. Někteří jsou ještě zadýchaní. Jsou to ti, kterým chybí sebekázeň nebo hodinky, říkám jim dobíhači. Většinou jsou mladí, v teniskách a nekonvenčním oblečení. A tolik moc jim záleželo na tom, aby jim neujel právě tento spoj, někdy i zdrží celou soupravu, jak za každou cenu otvírají zavírající se dveře. Jedou, ale jsou poslední, protože se tolik báli, že jim ujede vlak.

Ne, nepatřím do posledního vozu. Umím jít včas, abych nehonila minuty. Když přede mnou odjíždí vlak metra, řeknu si: asi to tak mělo být. Nastoupím do dalšího, už za pár minut bude další příležitost, ještě mám časovou rezervu. Není to ztráta, naopak tím získám možnost vybrat si lepší pozici, výhodnější vůz k nástupu, lepší místo k pohodlnému sezení.

Nechci být v posledním voze mezi posledními.
Nemám strach, že mi ujede vlak.
Pojede další.
Nebo půjdu pěšky.

Miroslava Zudová
Co mě nezabije, to mě posílí.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.