Co přinesl leden

2009-02-13-co-prinesl-ledenAneb MUSÍ to jít – měsíční rekapitulace.

– Nový rok. Kdosi řekl „Jak na Nový rok, tak po celý rok“. Nechci tomu věřit. Jak Silvestra, tak Nový rok jsem strávila sama s Adélkou. To budu všechny letošní významné dny a svátky slavit sama? Nevyšlo to. Já musela první pracovní den být v UH, abych se zaregistrovala na úřadu práce a Richard musel být zase v Praze, aby mohl jít do své práce. Takže žádné velké oslavy.

– Pořád myslím na Terku. Každý den brečím, každý den od rána mi zabere nějakou hodinku, než se usrovnám, abych mohla normálně fungovat a jít mezi lidi – uvařit, umýt nádobí, nakoupit, vyzvednout Adélku ze školky, prostě normálně žít… Ale stejně to někdy neudržím ani před Adélkou. Když mě vidí, že se mi lesknou oči, už mi nese kapesník na slzičky, sluníčko moje malé. Někdy se nechci ani ráno probudit.

– Registrace na úřadu práce. V životě jsem nebyla nezaměstnaná. A kde jsem pracovala, tam jsem pracovala ráda a dobře. A najednou není kde tady v Uherském Hradišti. Beru to z té lepší stránky – alespoň jsem získala čas na vyřizování všech těch věcí kolem Terky.

– Úřady. Všude nahlásit, co se stalo. Odhlásit teď už zbytečné platby jako Terčin mobil, internet, nahlásit to na zdravotní pojišťovně, na sociálce, na bytovém odboru, u doktora, zrušit její účet… odhlásit ji z lidského společenství.
Nejlepší byla scénka ve Zdravotní pojišťovně. Hlásím paní za okénkem, že dcera zemřela a strkám jí kartičku pojištěnce.
„Aha, tady vidím, že byla studentka, ale studia přerušila…“ podívala se na mě tázavě.
„Ze zdravotních důvodů, protože byla dlouho hospitalizovaná.“
„Aha, ale ona už je plnoletá, to znamená, že nemá doplacené pojištění na dobu přerušení studia!“
„No, to já nevím, tak jestli něco dlužíme, pošlete mi složenku a já to doplatím.“
„Takže studovala, přerušila – a teď? Studuje?“
Copak mě a ženská vůbec nevnímala?
„Teď je mrtvá.“
Trapné ticho. Úředníci… jen stroje na vypisování formulářů.

– Chřipka. Ta blbá chřipka, ta zmutovaná svině, co nejde ničím vyléčit, ochromila mne a Adélku na dlouhé dva týdny. Zastihla nás v UH, takže jsme neodjely domů, ale přečkaly jsme v bytečku v horečkách. Říkala jsem si, využiju své přítomnosti zde, pobalím a srovnám věci na stěhování, ale byla jsem tak oslabená, že se žádné aktivity nekonaly. Proležely jsme to obě v posteli a byly jsme rády, že dejcháme.

– Moje narozeniny. Už zase? Tentokrát půlkulaté, pětačtyřicáté. A jak to tak bývá, zase vyšly na den, kdy jsem musela být v UH (kvůli úřadu práce). Tak jsem se smířila s tím, že letos je strávím zase sama a dokonce bez Adélky (byla u tatínka). Ale můj Richard mě příjemně překvapil. Odchytil mě ještě před odjezdem, dotáhl ke kamarádovi a nejen že jsem dostala dort, tedy že jsme měli řádnou skupinovou oslavu, ale dostala jsem i dárek, o kterém jsem dlouho snila, ale nebyla příležitost si ho pořídit, protože to byla tak zbytečná a nepotřebná věc… dostala jsem sadu pastelek vodou rozmývatelných 72 (!!!) kusů. Náááádhera. Radost veliká. Budu kreslit barevné obrázky…

– A jinak nic nového. Zařizujeme bydlení v Praze. Téměř všechno odznovu. Nový začátek.

Miroslava Zudová
Co mě nezabije, to mě posílí.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *