Co mě nutí vzpomínat

2016-04-10-co-me-nuti-vzpominatČlověk se nemá hrabat v minulosti. Já to vím a souhlasím s tím. Ale to všichni okolo pořád chtějí, abych vzpomínala. Nepřímo. Nelze se vyhnout prožitému životu, jakkoli byste rádi. Proto je tak důležitý každý okamžik, kterým v životě procházíte.

Třeba tenhleten úkol z kurzu o podnikání. Projděte si svůj život a zachyťte všechny klíčové okamžiky. Dprčic. Kdyby tak ten úspěšný šťastný lídr věděl, co to pro některé z nás znamená! Pro mě je to nejtěžší úkol, co může být. Který okamžik je klíčový? Smrt? Narození? Svatba? Rozvod? Přijetí na školu? Záhuba vlastního dítěte? Co může tento bohatý zabezpečený floutek, který skvěle vymyslel, jak získat peníze bez opravdové práce, co ten může vědět o životě? Já vím, o život nejde, jde o využití prožitých věcí k podnikání. No to je snad ještě horší.

A nebo tahleta koučka, mladá a krásná, nejkrásnější roky před sebou, stará se jen sama o sebe a o své klienty. Ano, tady bude nějaké nedořešené trauma, tak se na to podíváme, pěkně se v tom povrtáme (jako nožem v otevřené ráně) a úžasnou terapií to změníme. Jen tak, lehce. Jenom změníme větičky v hlavě, které nadiktujeme vašemu mozku, aby věděl, co si má myslet. Když chcete být šťastná, budete přemýšlet jako šťastná.
Kulový.
Minulost nezměníš a vzpomínky taky ne. Pořád bolí, ať si vkládáš do mozku co chceš.

A tenhleten blog… víte, chtěla jsem ho celý smazat, jak už se několikrát stalo (někdy omylem, někdy záměrně). Přesto se však k němu musím vracet znovu a znovu. Přece neopustím tuto nádhernou doménu, když už ji tak dlouho mám jen pro sebe. Jsem Samotářka a nejspíš vždycky budu (to ale neznamená, že nemám lidi ráda). Sbírám střípky ze svého počítače, sbírám minulost jako rozbitý hrnek a někdy se ji pokouším slepit. Protože tuším, že když ji dám konečně zase dohromady, pochopím smysl. Smysl všeho trápení, kterým jsem si prošla, smysl snažení se a vynakládání úsilí.
Jo, něco mám schovaného, něco se ztratilo časem.

Ne, nechci tímto ze sebe dělat chudinku, nejsem chudinka, naopak, je to stále lepší a lepší, tento blog nebude jen ubrečený deníček. Ale jsou chvíle, kdy jsem donucená podívat se do očí svým nevyřešeným případům, když to chce nějaký lídr nebo kouč. To si pak říkám: „Co ty víš?“. Ale kdopak ví, možná právě tohle bude můj počin. Když to dám všechno na papír a nechám nahlédnout do svých příběhů. Možná by to mohlo někomu pomoci.

Miroslava Zudová
Co mě nezabije, to mě posílí.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.