Rozpočet

Brrr, to je příšerné slovo. Nikdo ho nechce používat. Je to studené a bezcitné, tvrdá realita bez příkras. Ale pokud chci začít znovu, musím rozdělit rozpočet. „Naše“ rozříznout na „moje“ a „tvoje“.

Předpokládám, že zde mluvím ke gramotným lidem. Tedy – finančně gramotným, kteří vědí, co to slovo „rozpočet“ vlastně znamená. Protože když jsem poznala Richarda (v roce 2008), neměl o penězích ani páru. Samozřejmě, nějaké peníze vydělal, nějaké dlužil, platil nějaké platby. Ale vůbec nevěděl kolik a kam. V praxi to vypadalo tak, že přinesl výplatu (to se poznalo podle toho, že přinesl i obrovský, nadměrný a často neuvážený nákup). Přišla složenka nebo upomínka, šel a zaplatil, pokud mu z té výplaty ještě něco zbylo. Pokud už nebylo, sháněl, kde se dalo – buď si půjčil „na chvilku“ od souseda, nebo probral své dílenské nepořádky a našel něco, co by se dalo prodat do sběru (třeba zbytky měděných trubek) a nebo do zastavárny (třeba motorovou pilu, kterou pak musel o něco dráž vykoupit). Občas se stalo, že mu vypnuli mobil nebo elektřinu. Prostě priorita plateb se určovala podle hrozby – výhrůžky exekucí měly zkrátka přednost před vším.

Pak jsem přišla do jeho života já. Půl roku jsem jen sledovala, jak to vede (pamatujete? Byla jsem ochromená smrtí Terezky a na nějaké organizování cizích životů jsem opravdu neměla sílu). Když jsem si našla práci a najednou se naše finance slily do jedné hromady, ale nebavilo mě, jak peníze mizí nikam. Tady vypomoci, tam vypomoci a najednou byla pryč i moje výplata a já neměla ani na slušnější oblečení do práce (ne drahé, jen ne tolik seprané či dokonce roztrhané). Tak jsem se začala v pudu sebezáchovy živě zajímat, jak to s těmi penězi Richard vlastně má. Bylo to tenkrát na rozchod, tehdy jsem chtěla poprvé utéci. Richard mě ale obměkčil a domluvili jsme se, že se pokusíme dát všechno do pořádku.

Na údernou otázku, kolik vlastně dluží, komu všemu a na jak dlouho to má, odpověděl „nevím“

Přinesl tři igelitky dokumentů, hodil je na postel  se slovy: „Tady to všechno je“.
Tři igelitky napěchované smlouvami a výpisy z účtů, upomínkami, složenkami, pěkně promíchané bez ladu a skladu. Panika. Beznaděj. A pak nastala práce pro mě – veliké třídění. Vzít do ruky papír po papíru, nejdříve roztřídit účty, stálé platby, jednorázové nákupy (faktury, účtenky, záruční listy atd.) a dluhy (včetně upomínek). Každá kategorie dostala svou krabici a nastalo bližší kompletování. Rozdělení na hromádky podle čísel účtů, výpisy seřadit podle data, zjistit, co chybí a také co tam nepatří (např. účty bývalé manželky nebo již neexistující, zrušené účty).

No dobře, mám krabice a v nich složky. Už vím alespoň rámcově, kterých společností se Richardova dluhová past týká. Ano, i těch nebankovních, těch s nejhoršími úroky – půjčoval si u ďábla, aby vyplatil čerta. Bral si půjčky na splácení půjček. Cesta do jisté záhuby. Bylo potřeba to nějak uchopit, udělat přehled, získat čísla, abychom mohli udělat plán, jak tuto situaci krok za krokem zpacifikovat.

Použila jsem svůj oblíbený Excel a všechno do něj zapsala

Každý dluh (včetně kreditek) měl svou pacičku (záložku). Ještě že je tam posuvník, těch paciček bylo 19. To znamená 19 listů, na každém z nich vypracovaný splátkový kalendář – kdy dluh vznikl, jaká částka se splácí, jaké jsou úroky, do kdy přesně se bude splácet, jaký je zůstatek dluhu. Také doplňující detaily jako sankce za zpoždění nebo předčasné splacení (pro lepší určení priority). Když člověk věci pojmenuje, lze je lépe uchopit. Údaje z těchto listů jsem shrnula do jedné přehledné tabulky, kde sloupeček byl měsíc splátky a řádek účet dluhu. A vida, konečně jsem se dozvěděla souhrn měsíčních výdajů na dluhy. (Ale to jsem hned ještě nevěděla, že je rozpůjčováno i od lidí, kterým je také potřeba splácet – doplněno dodatečně.)
Další sešit Excelu vypadal podobně, ale obsahoval běžné účty a pravidelné platby jako je elektřina, mobil, školka atd.
A poslední, nejpoužívanější sešit, byl právě onen rozpočet. V podstatě každý řádek je den platby, podobně jako na výpisu z účtu z banky. Jenomže tento Excel byl hlavně plánovací. Tak tam byly zaznamenány všechny budoucí příjmy a výdaje (má dáti – dal, zhruba na rok dopředu) a nejdůležitější sloupeček „součet“, ve kterém se nekompromisně sčítá a odečítá den po dni. Je-li výplata 16.000 Kč a plánované výdaje (včetně všech těch splátek, ale také musí zbýt např. na jídlo) kolem -60.000 Kč, tak je jasné, že pan podnikatel Richard bude muset přitlačit.
Když se věci pojmenují, je snadnější je zkrotit.
Když vím, že za tři týdny jdu do červených (minusových) čísel, tak pro to mohu něco udělat. Třeba tím, že už dnes budu utrácet co nejméně, abych za tři týdny neplakala hlady. Tohle potřeboval Richard vidět, aby měl motivaci, aby věděl, proč má tento týden vydělat 15.000 a ne jenom 5.000.
A také se potřeboval naučit komunikovat s bankami – když vím, že za tři týdny mi nezbývá na splátku, vyjednat si včas oficiální odklad.

To všechno je naštěstí už minulost

Devět let uplynulo a dluhy se smrskly z jednoho a půl milionu na čtyři sta tisíc. Ty jsou, bohužel, psané na mě (protože jsem měla kredibilitu na uskutečnění výhodnější konsolidace), ale Richard se zavázal vše čestně vyrovnat. Teď už ví jak, tak snad to dotáhne.

Pojďme ale k přítomnosti. Mám tedy Excel, ve kterém jsou společné příjmy a výdaje, na všechny platby se používá můj účet. Je potřeba to rozdělit.
Zkopírovala jsem aktuální Excel dvakrát, jeden pojmenovala „Miroslava“ a druhý „Richard“.
V „Richardovi“ jsem odmazala všechny své osobní pravidelné platby (jako životní pojištění, investiční spoření nebo poplatek za web apod.), také jsem odmazala všechny své příjmy (moje měsíční výplata). Tak zůstalo to, co bude Richard platit, až tam nebudu.
podobně v „Miroslavě“ jsem odmazala Richardovy záležitosti – elektřina, auto apod., kterých já už se v budoucnu neúčastním. A připsala (zatím odhadem) své vlastní budoucí výdaje – nájem, elektřina, mobil, internet atd. Přesně se ukázalo, jestli osamostatnění zvládnu nebo ne. Dobrý – červený čísla tam na celý rok nenaskočila a na jídlo mi zbude…

Akce – založit Richardův vlastní účet

Rozdělení v Excelu je fajn, ale potřeba to dotáhnout v praxi. Richard si zaktivoval svůj účet. Pomohla jsem mu tam nasázet trvalé příkazy a dál už to bude na něm.
Naopak já jsem na svém účtu trvalé příkazy, které se mně už netýkají, odmazala.
Dál už musí být zodpovědný každý sám za sebe.
(S tím dluhem jsme to vyřešili dlužním úpisem řádně ověřeným, kdyby se s ním nebo se mnou něco stalo, aby moji dědicové ještě nemuseli splácet. Zatím mi bude posílat částku na splátky po dobu, než se mu podaří vzít si dluh na sebe a vyplatit mi zbytek jednorázově, abych byla jako dřív bez závazků.)

Jestli to alespoň jednomu pomůže

Vím, že tento blog může číst kdokoli, lidé v různých situacích, ať už se do nich dostali vlastní vinou, hloupostí nebo cizím přispěním. Ale všechno je možné řešit. Odhalila jsem tady zákulisí, o kterém se nemluví. Kdyby to pomohlo jedinému zoufalému člověku, kterému to dodá odvahu ještě bojovat, zachránit svůj život, nebýt otrokem věřitelů nebo i otrokem někoho, s kým žije jenom proto, že si netroufá vykročit na svou vlastní cestu, pak jsem tento článek nepsala zbytečně.

 

Miroslava Zudová
Co mě nezabije, to mě posílí.
Komentáře
  1. Věra Kadlecová napsal:

    Myslím, že nejdůležitější je najít v sobě odvahu věci OPRAVDU změnit. Ne jen chtít, mluvit o tom či snít. Ale vážně to udělat, to vyžaduje nejen odvahu, ale i pevnou vůli. Obojí máš! Teď si uvědomuji, že to je komentář spíš ke článku Pro a proti, snad to není na závadu. Držím palce do dalšího života!

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *