Rozhodně není lepší vyhořet

Říká se, že je lepší vyhořet než se stěhovat. Já vím, je to takový bordýlek, kdy ze všech koutů vylezou dávno zapomenuté ztracené věci a člověk se najednou a navíc velmi rychle musí rozhodovat, co s nimi. Vyhodit je, když jsem je 5 nebo 10 let nepotřeboval? K čemu je přiřadit (do které kategorie patří)? Leží tady tak volně a bezprizorně… Kam je dát, aby se zase neztratily, když krabice, kam by patřily, je už zabalená, uzavřená, nepřijímá nové „objednávky“?

Tyto otázky vyvstávají u každého jednoho předmětu. Navíc potíž s rozhodováním se mísí s pocity nostalgie, vzpomínek. Přeci jen některé z těch věci byly dlouho neviděné nebo dokonce dlouho hledané a najednou jsou tady a křičí:
„Vždyť jsem tvoje kdysi oblíbená věc, přeci mě jen tak nevyhodíš!“
A nebo:
„Vždyť jsem tenkrát stála tolik peněz, tak dlouho jsi na mě šetřil a teď jsem pro tebe jen krám, který zavazí?“
„Já vím, že mi chybí jedna součást, bez které jsem nefunkční, ale, věř, určitě tu někde musí být! Zatím mě ještě schovej a až ji najdeš, budu zase ta nádherná věc, kterou určitě použiješ.“
Stěhování a balení je zkrátka náročná věc jak fyzicky tak psychicky.

A nejhorší je, že tentýž proces proběhne hned dvakrát – jednou, když balíš a podruhé, když rozbaluješ.

Takže stěhování. Balení. Přenášení těžkých krabic. Přemýšlení, jak je racionálně naskládat do omezeného prostoru. Aby se vzájemně nepoškodily.
A potom, když je vše přemístěné, zorientovat se, kde co vlastně mám…



Miroslava Zudová
Co mě nezabije, to mě posílí.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.