Rozdělení na moje a tvoje

Mám předběžný slib, že se v březnu mohu nastěhovat. Tak teď už je to doopravdy, není cesty zpět. Balíme. Čím začít? Co budu v nejbližších dnech do stěhování potřebovat nejméně?

Začnu muzikou. Probírám 4 metry cédéček. Ano, chudinky moje, trochu jsem vás zanedbala, protože tady totiž pořád hrála televize a na vás nějak nezbyla kapacita. Copak jsem si mohla pustit třeba Kytarové mistry? Vážná hudba by tu někomu mohla lézt na nervy. A co Bulat Okudžava? Ruština taky není vítaná. Zkrátka je tady šrumec, pořád někdo chodí dveřmi sem s tam nebo duní sbíječka nebo zkrátka někdo mluví a něco chce. A nebo hraje paní televize. Některá cédéčka, jak mi tak prochází rukama, bych nejraději hned teď strčila do přehrávače. Tak dlouho jsem je neslyšela a přitom mám pod kůží každý tón, každé slovo písně, každý záchvěv hlasu. Nic, naskládám vás do krabice a pustím si vás až doma v klidu…

Knihy. Kapitola sama pro sebe. Chudinky moje odstrčené, 6 let musely ležet v krabicích na půdě, nemohla jsem do nich nahlédnout, když jsem si chtěla některou připomenout, musela jsem si ji půjčit ve veřejné knihovně. Není místo na knihovnu, knihy nepotřebuješ k životu, není to priorita a není čas a vůle regály na knihy postavit. Po šesti letech si Richard udělal čas a postavil malou knihovničku. Vlastně by k tomu nikdy nedošlo, kdyby ho nebolela záda a nezatoužil po nové posteli, po nové matraci. Postavil postel o 30 cm užší a těch 30 cm byla právě hloubka regálů na knihy. Tak snesl z půdy několik krabic s knihami a ty se do regálku naskládaly. Co čert nechtěl, byly to většinou Richardovy knihy, těch mých bylo jen pár. „No přebalovat už to nebudu, pokračování příště.“
Pokračování příště je právě dnes, kdy balím. Dnes se snesly VŠECHNY krabice s knihami a znovu mám v rukou své krásné miláčky. Pocit jako když se sejdeš se starým dobrým přítelem, kterého jsi dlouho neviděl. Každý má svůj příběh… mihotají se vzpomínky. Ano, tato je ještě po tatínkovi, strarodávná pohádková knížka z roku 1930. Tuhle jsem si koupila sama jako první za své kapesné. A tahle je po mamince, ještě jsou v ní poznámky po okrajích psané jejím písmem. A tuhletu mi chtěl ukrást bývalý manžel, myslel, že to nepoznám. Ale to je omyl, já své knihy dobře znám. Pro mě to nejsou jen metry papíru či krásná dekorace do obýváku. Já se svými knihami skutečně žiju. Hurá, nesežraly je myši, nepochcaly je kočky. Tolik mi toho daly, na tolik otázek mi odpověděly, naučily mě přemýšlet a daly mi i témata o čem přemýšlet. Kamarádky moje, už vás brzy vypustím z vězení krabic domů, ubytuji vás do knihovny, abych si s vámi zase konzultovala své myšlenky, abych s vámi prožívala city vašich hrdinů, abych se nechala unášet krásou slova, rytmem veršů…

Co dál je moje v této domácnosti? Nábytek? Nábytek jsem měla, ale nebylo na něj místo, nehodil se stylově, tak se postupně spálil, zlikvidoval, vyhodil. Vše bylo nově postaveno na míru, aby se to vešlo s maximálním využitím prostoru v jedné malé místnosti. Navíc v Richardově starožitném stylu. Takže nemám nic. Ale proč já mám kupovat všechno znovu, když jsem přeci nepřišla s prázdnou? Vždyť jsem také investovala do vybavení této domácnosti? Vezmu si alespoň ta dvě stará křesla z verandy, matraci na spaní, židle a stůl (máme dva stejné, jeden mu postačí). A přístroje, které jsme společně pořídili? Lednička, pračka, mikrovlnka, vysavač Rambo (za 80.000 Kč) – uvidíme. Nechci dělat z lidí žebráky, nechci, aby se o mně říkalo: „odešla a všechno si odnesla, nic tu nenechala“. Nechci dělat z lidí žebráky, sama budu žebrákem. Ale já vím, že se dokážu oklepat a díry doplnit. Časem. Vždyť vysavač za 2.000 ze supermarketu taky vysává.

Pominu drobné neshody, třeba spor o kolíčky na prádlo (ano, čtete dobře).

Nádobí a náčiní do kuchyně. Hrnce jsem přinesla a také si je odnesu (zbudou ti tu, miláčku, pánve a ty těžké podivné hrnce s jednou rukojetí, menší kastrůlky si, holt, budeš muset dokoupit). Vařečky, naběračky, nože, palička na maso, mixér, váha a všechny ty malé potřebné věci jako otvírák nebo cedníček – něco máme víckrát (po tvé matce), něco si dokoupíš, až ti to bude chybět. Nechám ti tu směs příborů, koupím si novou úplnou sadu…

Počítač máme každý svůj. I s tiskárnou. Prima.

Oblečení. Konečně je příležitost probrat všechny ty pytle s hadry, které ti někdo někdy dal – miliony mikin a svetrů, pěkně si to prober a co nechceš nosit, vyhoď nebo daruj, hlavně si to tady zase neskladuj. A já?
„Hele, tady jsou moje staré džíny, dnes už je neobléknu.“
Ztloustla jsem. No skladovat je dál nebudu pro případ, že bych zhubla. Oblečení bylo všude možně, protože nejsou skříňky ani pořádná skříň, kam by se všechno řádně vešlo. Těším se, až budu mít naskládané komínky v šatní skříni, dost místa na ramínka, komodu na ponožky a gaťky…  Dobrá příležitost udělat pořádnou čistku.

Jé, moje ruční činky se našly!

Povlečení. No, sepralo a roztrhalo se za těch 8 roků. A to umělohmotné od tvojí máti, promiň, v tom spát nechci. Pořídím si takové, jaké se mi líbí… bílé s malými růžičkami…
„Beru si ty polštáře a peřiny s dutým vláknem, co jsem koupila předloni.“
„A čím se přikryju já?“
„Na půdě máš asi čtyři péřové polštáře a tři prošívané přikrývky, to ti nestačí?“
„No to já vůbec nevím.“
„Beru si ty dvě růžové chlupaté deky.“
„Ty jsou od mojí matky! Nemůžeš mi vzít úplně všechno!“
„Moje deky jsi dal psovi, jsou zasmraděné a zničené.“
„Ale odcházíš ty! Sama ze své vůle, já jsem tě nevyháněl!“
Vím, jsem krutá a zlá. Ale někdy člověk musí být tvrdý. Odcházím ze své vůle, ale to snad neznamená, že mi nic nezůstane?

Většina je sbalená. Prvního se může začít odvážet.

Miroslava Zudová
Co mě nezabije, to mě posílí.
Komentáře
  1. H napsal:

    Mirko a opět pokračuješ dál ?

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *