Jak si udělat pořádek

jak-si-udelat-poradekTuto knížku jsem si koupila hned jak vyšla v roce 2003. Objevila jsem ji náhodou v jednom knihkupectví v Uherském Hradišti, měli jediný výtisk. Připadala jsem si jako exot, protože, když jsem s ní šla k pokladně, prodavačka významně mrkla na kolegu se slovy: „Vidíš, já jsem ti to říkala! A pak že si ji nikdo nekoupí!“ To znamená, že to byl propadák, do kterého většina obchodníků nevkládá naděje na zisk.

Vzala jsem si ji spíše jako raritku do knihovny, srandovní téma. Kdo si chce uklidit, tak to prostě udělá, že! A nemusí o tom číst takhle tlustou knihu. Trošku mi to připomíná krásný Svěrákův z jednoho z filmů o básnících „popis ideálního rozvržení pracovního stolu“, sekce na papíry, na kafe, na tužky a vše krásně logicky zdůvodněné. Pro zasmání. Stejně tak milá je i tato kniha svou snahou vědecky popsat věci tak triviální, až má člověk pocit, že jde o částečnou degradaci jeho inteligence. Jenomže tato kniha je myšlena vážně, nikoli pro zasmání.

Ale některé myšlenky v této knížce jsou docela zajímavé, třeba ta kapitola o psychologických překážkách. Někde jsem se i našla. A když člověk problém pojmenuje, může ho i odstranit.

To, co čtete zde v mých poznámkách, je pouze co nejstručnější výpis, shrnutí, strohý obsah, seznámení s tím, co je uvnitř knihy. Pro normální lidi je to asi ohromná nuda. Pro mne je to však takové rychlé prolistování, připomenutí si, o čem to vlastně je. V žádném případě výpisky nenahrazují knihu samotnou. Je v ní spousta povídání ze života, příběhy klientů, kteří se topí v nepořádku a skutečně si s tím neví rady.

Věřili byste, že existuje člověk, který si ani nepamatuje, jak vypadá jeho podlaha, protože ji má prostě několik roků pokrytou věcmi, listinami a tak podobně,takže není ani kam šlápnout? Nebo že existuje podnikatel, který se musí vzdát proplacení svých faktur za odvedenou práci, protože prostě opakovaně nemůže najít podklady k jejich vyplnění? Krucinál,když se mi to stane jednou, tak si na to dám přece pozor, vždyť takto přicházím o peníze, ne? Prostě jsou lidé, kteří žijí v prostředí „ponožky v příborníku“ a neví, co s tím.

Každopádně je pravda, že si se „strohým systémem pořádku“ si můžeme doma vyhrát. Dnes už se dají v papírnictví koupit tak krásné šanony, že jsou opravdu ozdobou – třeba poseté jahůdkami nebo knoflíky, na to už se dá každý den koukat. A nebo třeba ten nápad hřbety šanonů přelepit navazujícími kousky obrazové tapety (nebo nějakého plakátu), takže když jsou ve správném pořadí, máte v polici místo řady šanonů obraz něčeho, na co se příjemně kouká. A nebo ty kreativní popisky: nepsat „složenky“ ale akční „Zaplať!!!“, to přece každého povzbudí!:-))

A vůbec popisky… to mi připomíná tu krásnou scénu z filmu „Ten svetr si nesvlíkej“, kde pedantický tatínek (Petr Nárožný) má na vnitřní straně dvířek každé skříňky vylepený úplný seznam věcí, které do dané skříňky patří. A běda, když to někdo poplete!

A ještě si rýpnu. Proč si dělám poznámky, když je ta kniha moje? Zbytečnost? Nikoli, teď jsem ráda, že jsem si tenkrát poznámky dělala, protože
(a teď přijde mé smířlivé skromné a velmi nesmělé upozornění):
Tu knihu si vypůjčil v roce 2004 jeden kámoš (on ví kdo)
a dodnes mi ji nevrátil!

Možná ji nemůže najít v tom svém nepořádku…

Čili jsem musela jít do knihovny svou vlastní knihu si vypůjčit, abych do ní mohla opět nahlédnout.
Ale stejně to není ono, protože v té své mám podtrhané věci, poškrtané věci, zvýrazněné věci a nějaké poznámky po okrajích. To mi trochu chybí, to srovnání, co pro mne bylo důležité tehdy a jak se můj názor změnil k dnešku.

Výpisky si můžete prostudovat v sekci Výpisky z četby na stránce Jak si udělat pořádek doma, v kanceláři a v osobním životě

Miroslava Zudová
Co mě nezabije, to mě posílí.
Komentáře
  1. tessy666@email.cz napsal:

    Ahoj Mirko, článek jsem si přečetla, je výborný! Nejsem pokrytec, takže jsem si ho přečetla AŽ, KDYŽ JSEM NAŠLA HESLO DO SEKCE!
    Je to přesně tak. Tolik chceme mít vše potřebné na očích, že to plynule házíme na jednu hromadu, v které se zakrátko vůbec neorientujeme. Vyjádřím se pouze k „pracovnímu koutku“, zbytek bytu by vydal na deset komentářů. Píšu, jak určitě víš, a mým pracovním stolem je sice pěkný a elegantní bílý stůl, ovšem před lety vyrobený na zakázku – a teď se podrž – pro modeláž nehtů! Po jeho straně jsou krásné skleněné police ve třech patrech a s kovovými podpěrami, pod ním naprosto nepraktické police, kam musím přímo vlézt, abych něco našla. Naštěstí stojí v koutu místnosti u okna, takže zeď před ním není pro všechny „nutnosti“ téměř vidět. V malebné mesalianci jsou tu suvenýry po babičce, růžový porcelán od maminky, dárky z Norska a Afriky od dcery, nespočetně fotek mého vnoučka, sluchátka, USB kabely, knihy, které musím mít stále na očích, čínská váza, knihy o scénáristice, smlouvy s nakladateli a – samozřejmě veškeré výpisky psané rukou (asi tak tři kila), seznamy kdečeho a HESLA ke všemu možnému. Poslední jmenované spolu s různými poznámkami trůní v kouzelném tibetském stojánku, který pro „zanešenost“ není téměř vidět. Uprostřed plochy 1,5 x 0,7 m se krčí prostředek, bez kterého si svoji činnost už nedovedu představit, a ve kterém jsou uložena další kila a kila informací, jen naštěstí nejsou vidět. Co to je, ti nemusím psát. Zatím – je to s podivem – vychází „šáhnu a mám“, ale jak dlouho ještě? Dnes asi zafungovala nějaká telepatie, která mě má varovat. 10 minut jsem hledala heslo ke článku, který mi může s tím „chlívkem“ pomoci. Mirko, díky!

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *