Dnes jsem si půjčila v knihovně

Byla jsem dnes v knihovně. Mám teď období Zpěvníčkové, jako o život doplňuji písničky, obsahy zpěvníků a diskografie. Samozřejmě, nejsem tak bohatá, abych si mohla všechny existující zpěvníky koupit, ale přesto chci občas do tohoto zdroje nahlédout – získat noty, informace o autorech, zajímavosti o muzice. Proto chodím do knihovny, kde mohu získat stejný efekt zadarmo.

A jak hledám v regálu „Hudba“, probírám se svazky – „operu to teď nepotřebuji“, „tohle je bez not“, „tohleto mám přece doma“, občas něco popadnu jako poklad a občas mě něco překvapí.

Tedy mezi těmi Honzy Nedvědy a Wabi Daňky mě tahle knížka skutečně překvapila. Koukala jsem na ni jak na zjeveni. Musím na to pořád myslet. Tak úplně nevím, co s tím. Přitahuje mě, ale je to něco, co většina z vás zavrhne. Je to něco, na čem jsem vyrůstala.

Ta kniha se jmenuje „Totalita slovem, písní a obrazem“.

Na červeném obalu svítí pěticípá hvězda se srpem a kladivem (kterou ta důvěrně znám z pionýrských nástěnek).

Výstižný přívětek „Bohužel stále potřebná kniha“. Taková úžasně názorná učebnice dějepisu, řekla bych. Plná letáčků i fotek, úryvků z novin, knih, projevů i schůzí. A písniček. S notami a akordy, jak to má ve správném zpěvníčku být.

Vyvolalo to ve mně emoce. Zvláštní, rozporuplné. Všechny, všechny ty písičky důvěrně znám. Slýchala jsem je od raného dětství z rádia a televize, nacvičovala jsem je s ostatními pionýry na různé soutěže a besídky. U každé se mi ihned vybavila melodie. Je to hrozné a smutné.

Skal a stepí divočinou. Bez chleba nejde jíst a bez vody nejde pít. My stavíme, stavíme nový svět. Z národů ač jsme různých, jedno přání teď v nás bude žít. To jsem já, svoboda mladá v červený květ rozkvetlá.

Všechny tam jsou. Co s nimi? Jsou do mě vrostlé. Jako mateřská řeč. Vtloukli nám to do hlav dokonale. Nevyžádané písničky z mládí.

Kdoví, jestli dnešní mladí mohou pochopit tyhle pocity. Kdoví, jestli vůbec mohou pochopit tento článek. Cítím se ošizená. Deformovali nás. Mohli jsme si zpívat úplně jiné písně. Přesto však mám tyhle pod kůží. Čímž neříkám, že se mi líbí, jenom je prostě dobře znám.

Jsou zavržené, špatné. A přeci těmto písničkám dal někdo život, někdo je vytvořil, dal do nich svůj um. Možná z přesvědčení. Možná proto, aby měl klid a nebyl pronásledován, prostě proto, že to po něm chtěli.

Širaka strana maja radnaja. Vyhrávala jsem s nimi soutěže. Pusť vsegda budět solnce umím i dvojhlasně.
Teď se za to stydím. Nic jiného jsme ale neznali. Mí rodiče ano, ti věděli. Ale byli natolik opatrní a ustrašení, že mi nic nevysvětlovali. Snad z obav, abych někde něco neplácla a oni pak z toho neměli problémy. Žila jsem v blažené nevědomosti.

Co s totalitními písněmi dnes? Možná by se hodily jako základ pro parodie. Nebo by se snad měly zakopat sto sáhů pod zem, aby je už nikdy nikdo nenašel, nebo snad – nedej Bože – nezpíval? Ale to bychom byli jako oni, kdybychom je dali do trezoru. A kdo má právo soudit, která píseň je závadná a která ještě ne? Co třeba taková lidová Kalinka nebo Sulika? Že je ruská? Tam taky žijí lidé…

Miroslava Zudová
Co mě nezabije, to mě posílí.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.