Zlobím se sama na sebe

2016-10-05-zlobim-se-sama-na-sebeTolik se zlobím. Za všechny ty velké sny a nápady. Nic nedotáhnu do konce, nic nedořeším, žádné předsevzetí nesplním. Vždy mě zasekne nějaká malá překážka a já to vzdám, odložím, upadám do pasivity, nechci to řešit, nechci na to myslet. Začnu dělat něco jiného opět úžasného, ale zase nemám výdrž.

Když se tak dívám kolem sebe, co jsem vlastně dokázala? Žít v chatrči, kde už na ničem nezáleží. Kolem je často nepořádek (ano, já perfekcionista na to kašlu – když to nemůže být dokonalé, nebudu se tím zabývat vůbec). Nikde není ani místo pověsit si vytvořený obrázek, každičký prostor je zaplněný skříňkami či policemi, seskládanými z různých materiálů, podle toho, jakou skříňku kdo vyhodil. Kde je mé učení o estetice, o kráse a harmonii? Všelijací autoři se mohou přetrhnout, aby předali své znalosti o feng šuei, o minimalismu, o moderních materiálech. Nic z toho nepoužiju, protože tohle, kde žiju, není můj dům. Pán toho domu miluje retro, starožitnosti a tam se mé touhy nehodí.

Říkala jsem, že tohle nebude ubrečený deníček. Proto se občas na dlouho odmlčím, protože ošklivé věci psát nechci a krásné nemám v zásobě. Ale proč bych nemohla psát své smutky? Kde jinde už se mám ventilovat, co se mi honí hlavou? Mám pocit, jako by na tomto světě nebylo pro mě místo, jako bych odjakživa byla všude jen cizím elementem. Tak se držím v pozadí, pokud možno nenápadně, neobtížně. Protože kdykoli vystrčím svá přání, nebo nedej bože udělám nějakou skutečnou akci, jsou z toho jen potíže. Víte, není to tak, že by mi někdo něco přímo zakazoval. Ale prostě na moje nápady není místo, jsou zamítnuty.

Jako třeba nápad pořídit si z prémií záložní zdroj k počítači. Koupila jsem ho, ano, udělala jsem to. Ale protože je to můj záložní zdroj k mému počítači a já si neumím poradit s jeho instalací (kterou mi můj partner přislíbil), leží doma už půl roku bez užitku (a že to není zrovna levná záležitost). On na to nemá čas, má spoustu důležitějších úkolů a když ne, tak je unavený.

Nebo několik malých důmyslných poliček na různá místa ve skříňkách. Značně by pomohly uloženým věcem, aby se neničily samy o sebe, aby byly přehlednější a dostupnější. Ne. Ač mám doma odborníka nejšikovnějšího, tohle prostě není důležité. A tak čekám a čekám.

Neumím být ta rázná žena, co s rukama založeným v pase, hlasem pevným a neochvějným rozdílí příkazy. Jsem příliš chápající, příliš submisivní, příliš hodná.
„Ano, miláčku, dnes to nejde, jsi příliš unavený.“
„Vím, miláčku, dnes ty poličky prostě nemůžeš nařezat, protože prší.“
„Aha, miláčku, dnes konečně neprší, musíš dělat jiné věci venku, dokud je dobré počasí.“
Proto nikdy věci nejsou tak, jak chci já. Neumím si vydupat co chci, to raději udupávám svůj rozlet v sobě. Vlastně už je jen velmi málo věcí, na které se mohu těšit. To je bolest mé duše, to je to, co mi způsobuje deprese až k slzám. I když mi nic nechybí, i když objektivně mám všechno, co k životu potřebuji. To ostatní jsou jen nedůležité prkotiny.

Proč mi to tolik připomíná mou mámu? Od malička jsem byla naučená příliš nezavazet.
„Támhle si sedni a něco si kresli.“
A běda, když jsem něco doopravdy potřebovala. Vzpomínám si třeba na noc plnou bolesti ze zánětu středního ucha. Nevěřila mi, že to opravdu bolí? Bylo nepohodlné vypravit se „kvůli tomu děcku“ do noci hledat pohotovost. Přece to není tak hrozné, přece to vydržíš, a kdo ví, třeba to samo přejde, zbytečně bychom cestovali a přišli o spánek. Spi. Celou noc jsem tiše s pláčem na krajíčku protrpěla.
Může moje máma za to, jak smutně žiji? Asi ano, naučila mě, že nemám příliš vystrkovat nos. Když to udělám, dostanu přes něj.

Odpouštím mámě, jinak to prostě neuměla.

Teď už jsem dospělá, ale vlastně pořád žiji ve vztazích závislosti. Nedělám to schválně, ale vždycky to tak nějak vyjde. Možná podvědomě potřebuji „rodičovský souhlas“, ano, tohle můžeš a tohle naopak nedělej. A já se k tomu musím nějak postavit. Vybudovat si své místo. Neohlížet se na to, jestli mi to někdo dovolí. Ale na druhou stranu nemůžu být jako trucovité dítě, které si za zády ostatních dělá co chce bez ohledu jak se jich to dotkne. Říká se tomu seberealizace.

Ano, přistihla jsem se, že dělám některé věci za zády svého partnera, aby nevěděl, aby mi nedělal potíže, abych měla zkrátka klid. Například si tajně kupuji on-line vzdělávací kurzy. Říkám, že jsou to webináře zdarma. Některé jsou, některé nejsou. Už si zvykl, že občas sedím se sluchátky u počítače a nepřeju si být rušena. Přesto mě ruší (že je právě teď potřeba udělat tohle nebo tamto) s odůvodněním, že jsou to stejně jen kecy „vypočítavých rádobypodnikatelů“. Někdy jsou, někdy nejsou. Ale často je to jediný pohodlný způsob, jak se něco nového naučit.

Ano, udělala jsem i tu věc, že jsem si objednala velký objem krabic na bavlnky (50 kusů), abych v nich konečně měla pořádek. Když v tom podnikám (http://www.krizkoveumeni.cz/), měla bych v tom mít pořádek. A na krabice bude potřeba místo a to místo budu muset nějak vytvořit. Mám tam jednu šikovnou nevyužitou skříňku, jen by to chtělo do ní udělat speciální police. Uvidíme. Když mi je neudělá domácí, objednám si řemeslníka za peníze. Chci to řešit. Už jsem veliká a nikdo nemá právo omezovat mé potřeby.

Tohle byla taková malá lekce sebeuvědomění, kdy se z chudinky stane královna. Snad. Uvidíme.
Když nezačnu dělat kroky, nikam nedojdu.

Miroslava Zudová
Co mě nezabije, to mě posílí.
Komentáře
  1. Libor napsal:

    No jaký si to uděláš, takový to máš.
    Když ti to nevyhovuje, tak to změň! Hlavně si nestěžuj a nečekej, tím se nic nezmění.

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.