Vzpomínka na Jeseníky

2006-02-21-jeseniky-1Aneb pořád tam ještě jsou.

Co mě to napadlo vzpomínat na Jeseníky? Snad že dotek vzpomínky na naděje plné mládí. Trávili jsme tam totiž s rodiči každý rok dovolenou, prochodili tyto hory skrz naskrz. Kdoví, jestli se tam ještě někdy podívám? Možná někdy, pomazlit se s důvěrně známými jmény…

Vernířovice. To byla základna. Odtud jsme každý den vyráželi některým směrem ujít svých 40 kilásků. Někdy v kombinaci s vlakem. Špičák byl za rohem, Břidličná jen tak odpolední odskočení (pravda, hodně do kopce). Těch malin po cestě! Miliony malinových keřů. A slaďoučkých lesních jahůdek.
Z Jeleního hřbetu na Alfrédku a dál a dál, na Žďárský potok po červené a zpátky po silnici na Skřítek, tam si dát v motorestu kafe a šlapat přes Klepáčov zpátky.
A když praží slunce? Nejlepší volba Maršíkov, po modré do Velkých Losin, tam, co mají to skvělé koupaliště s ostrovem uprostřed, kde trůní obrovská smuteční vrba…
Zachce se velkého města? Šumperk to jistí! A pak zpátky třeba přes Plechy, Hraběšice, Rudoltice, Sobotín.

Chceš se rozhlídnout na svět z výšky? A co takhle vzít to přes Ovčárnu, Karlovu Studánku a třeba až do Vrbna pod Pradědem…anebo jinam – na Barborku, Praděd, Klínovec, Červenohorské sedlo a pak dolů po serpentýnkách (po serpentýnách se jde báječně dolů!) zpět přes Kouty a Loučnou.

Možná tam zůstal stín mých rodičů, jak říkala máma „fluidum“. Na cestách byli svorní, i za ruce se drželi. Tolik témat co jsme probrali (při chůzi se totiž daleko nejlíp povídá). Od holčičích lásek přes nekonečnost vesmíru, nesmrtelnost duše až po umění. A ten vzduch, ta příroda! Prý nejsem ani tak opálená jako větry ošlehaná. Turistické kalhoty pod kolena, tráva hladila lýtka, kopřivy preventivně léčily křečové žíly.
Jeseníky. Pro mě synonynum pohody, krásy, volnosti.
Tehdy bylo všechno ještě v pořádku. Máma byla zdravá a já měla život před sebou.

Sebrat odvahu a vydat se na cesty? S kým asi? S manželem ne, ten z auta zadek nevytáhne, i na houby jezdí autem, není to turista. Po prvním kilometru brble, že proč tak daleko, že ho bolí nohy.
A rodiče – už nejsou. Ani vzpomínky si s nimi vyměnit nemůžu.
Já se tam chci podívat zpátky! Až bych brečela.
Sama? Možná… musím sebrat odvahu, vydat se na cesty sama… nic nového pod sluncem, jsem zvyklá dělat věci sama…
Vlastně – co mi brání? Manželovo divení se co mě to popadlo? Ťukání si na čelo od mých dětí? Absence turistického vybavení? Peníze na cestu? Strach z bloudění?

Chci se tam vrátit…

2006-02-21-jeseniky-1

2006-02-21-jeseniky-2

2006-02-21-jeseniky-3

2006-02-21-jeseniky-4

2006-02-21-jeseniky-5

2006-02-21-jeseniky-6

2006-02-21-jeseniky-7

Miroslava Zudová
Co mě nezabije, to mě posílí.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.