Stěhování aneb den D

2009-02-16-stehovani-aneb-den-d-1Richard sehnal auto. Tedy spojil užitečné s jiným užitečným – byl vyslán služebně odvézt nějaký materiál do Trenčína a cestou zpátky jsme mohli naložit můj nábytek a odvézt ho do Prahy. Dvě mouchy jednou ranou. Odjezd byl plánován na pátek 13.2. ve 13:00. Přeci jen je to dlouhá cesta, tak abychom to slušně stíhali. Skutečný odjezd byl někdy o půl čtvrté, zdržely nás nějaké organizační problémy. Navíc měla být výplata, která se ale nekonala, tak jsme měli jet do zahraničí prakticky bez koruny (ještě že jsou přátelé, kteří mohou založit).

Počasí bylo hnusné. Den předtím bylo obstojné, ale v den D začal padat sníh, foukat vítr, vše namrzalo a byla mlha… jako stvořené pro dlouhou cestu. Do Brna po dálnici to ještě šlo, ale za Brnem po okrskách na UH sněhové jazyky, pro roztančené obrovské vločky nebylo vidět na cestu a navíc už byla tma. A po přejezdu slovenských hranic jsme se měli škaredě vybourat. Na jednom místě silnice začala klouzat a my se dostali do šíleného smyku, neřiditelné auto s námi klouzalo od kraje do kraje… ještě že ten kamion v protisměru zmerčil včas, že se něco děje a podařilo se mu zastavit. Srdce v krku a silný zážitek strachu o život.
I když, kdo ví, možná by se leccos vyřešilo. Strážný anděl nás však ochránil před smrtí.

Když jsme našli Trenčín a místo určení, bylo 22 hodin. Richardovi bylo původně řečeno, že předá materiál a odjede si po svých. Dělníkům, co na ten materiál čekali, bylo řečeno, že tam Richard jede pracovně a tudíž jim i pomůže s instalací. Ale v noci se pracovat nedá, musel by přespat, dopoledne strávit prací a teprve pak bychom se mohli vrátit k našemu stěhování. Rezolutně zamítnuto, tak dohoda nezněla, odjeli jsme do UH.

Někdy v jednu hodinu v noci jsme dorazili do bytečku, někdy před třetí jsme uléhali ke spánku. V šest jsme vstávali, abychom to všechno stihli.
Bylo potřeba odmontovat a rozebrat kuchyňskou linku, všechny připojené přístroje (varnou desku, digestoř, světýlka, vodovod, garnýže, poličky a všeliké držáčky a věšáčky, rozmontovat neskladný velký nábytek), nabalit vše co nejskladněji (do fólie, do krabic), odnosit do auta. Skončili jsme někdy ve osm hodin večer jen s malými přestávkami na kafe. Přespat už se nedalo na čem, rozhodnutí znělo: nebudeme čekat do rána, pojedeme hned. Auto bylo nacpané do posledního místečka, dokonce se pár věcí ani nevešlo. Ty nabereme příští víkend, až přijedeme už jen s osobákem vymalovat.

Byl to risk. Mnoho hodin námahy bez pořádného odpočinku. Cesta zpátky byla ve znamení napětí, protože únava se samozřejmě hlásila a hrozilo usnutí za volantem. Počasí bylo stále hrozné. Často jsme museli zastavovat, aby Richard, který řídil, nabral sil. Byla jsem pořád ve střehu, nemohla jsem mu jinak pomoci. Řidičák sice mám, ale neřídila jsem pořádně nikdy, naposledy někdy před deseti lety a to ještě ne takové velké auto.

Dopadlo to dobře, dojeli jsme v pořádku někdy po půlnoci. Ale na příjezdové cestě čekalo překvapení. Za prvé přijel soused, co má chatu před naší a zaparkoval na té úzké cestě, která je tak akorát, aby projelo jedno auto a která je navíc do kopce. Aby toho nebylo málo, tak bylo nasněženo a klouzalo to. Zkrátka kolem souseda jsme nemohli projet. Naštěstí ještě nespal, tak jsme ho vyburcovali, aby si přeparkoval.

Cestu jsme museli nejdříve zamést od sněhu a posypat, protože auto bylo tak těžké, že prostě nemohlo vyjet. Richard tedy obětavě vystoupil a šel domů jako předvoj, aby přinesl kýbl písku. Vrátil se plný modřin a s pusou plnou nadávek. Za ten jediný den, kdy jsme nebyli doma, nám před domem vykopali příkop. Bez předchozího upozornění! Až později jsme se dozvěděli, že se chystá nové elektrické vedení. Není to ve městě, není tu žádné veřejné osvětlení, v noci je tu tma jak v pytli a když člověk netuší změnu v terénu a jde po paměti, je to kruté.

Ano, vrchol smůly smůlovaté – během jediného dne, zrovna v den kdy my stěhujeme, nám z cesty udělají bahniště s otevřenou dírou přímo před vchodem. To jsme si malovali, jak si autem najedeme co nejblíže k brance, ty těžké věci (jako je pračka a lednička) naložíme na rudl. Ne! Budeme to tahat přes příkop.
Tak jsme šli spát zase někdy kolem třetí ráno, abychom nabrali sil na nedělní vyložení věcí z auta.

Doufám, že to vše nemělo znamenat varování, aby stěhování vůbec neproběhlo?

2009-02-16-stehovani-aneb-den-d-1

2009-02-16-stehovani-aneb-den-d-2

2009-02-16-stehovani-aneb-den-d-3

2009-02-16-stehovani-aneb-den-d-4

Miroslava Zudová
Co mě nezabije, to mě posílí.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.