Rozchod po šestnácti letech

2006-10-13-rozchod-po-sestnacti-letechNěkdy se to tak rychle semele, že se člověk ani nestačí divit… Co se skládá léta se najednou už do poháru trpělivosti nevejde a přeteče to naráz… Stačí dva týdny, aby se z rodiny stali jedinci… Když to nejde, tak to nejde… Rozvádím se… Stěhuju se… Mou rodinou už jsou jenom moje děti… Snad to zvládneme… Snad to přežijeme…

Už jsme se s manželem hodně hádali a já mu v pondělí řekla, že s ním už opravdu nechci žít… už mě nebaví věčné výčitky, že jsem místo tří rohlíků koupila deset (zatímco na pivo a cigarety bylo vždycky)… nebaví mě výčitky, že on chodí do práce, takže si na to pivo vydělá, zatímco já se válím doma na mateřské s dítětem, které vůbec nechtěl… nebaví mě hlídání každého kroku, cenzura čehokoli, co dělám, co píšu, s kým komunikuji… co mám a co nemám dělat.
Ve skutečnosti jsem doufala (ano, jsem stále naivní husa), že mě s dětmi nechá ještě nějaký čas bydlet, než si něco najdu, než třeba dostanu byt od města… měl třípokojový dům, jeden pokoj mohl nechat nám… poradil se s dcerou a ve středu mi oznámili, že se v pátek stěhuju… ani o tom se nedokázal rozhodnout sám, potřeboval na to svou skrytou manipulátorku… našli mi podnájem… hlavně abych už byla pryč z JEHO domu (a kde je vlastně MŮJ byt, ze kterého jsem odešla k němu? – aha, ten už mi nikdy nikdo nevrátí!)… Je to jako v kleci, jenže není vůbec zlatá, ale pořádně rezavá…
Dobrá tedy, přistupuji na jeho hru. Naposledy. Už se mnou nebude nikdo mávat, určovat co smím a nesmím.

Měla jsem noc, den a ještě jednu noc na sbalení úplně všech svých věcí a věcí svých dětí. Sehnat narychlo stěhováky. A peníze, abych to mohla všechno zaplatit. Úspory žádné, na účtu nic. (Kampak zmizely? Že by je spolklo jeho sázení?) Naštěstí mi tenkrát manželova dcera něco půjčila. Prý do začátku, do roka splatit.

Vlastně jsme balili skutečně jen věci – spoustu knih, co mě provázely celým životem. Tolik těžké… a stejně jsem je nikdy nedala pryč (a ejhle, dokonce i z těch mých připravených hromádek se občas nějaká knížka ztratila do Františkovy knihovny – opravdu je moje a ne tvoje, nekecám, podívej, je tu napsané věnování!). Oblečení… alespoň příležitost vytřídit potřebné od nenošeného (pár pytlů do sběru)… nábytek jen ten, co jsem si přinesla do manželství, tedy regály na knihy, dvě postele, starý oprýskaný vyřazený kuchyňský stůl (ať se tou novou sedací soupravou udáví – společně jsme na ni uspořili a s takovou láskou jsem ji vybírala)… ale nábytek doplním, hlavně, že mám to, co bych těžko v této finanční situaci pořizovala – pračku, ledničku. A ovšem, počítač, pro mne tolik nezbytný. Nevěřím svým uším – dohaduje se o autosedačku pro Adélku, co prý s ní budu dělat, když nemám auto (ale co když budu potřebovat třeba odvézt Adélku k lékaři od někoho, kdo tu autosedačku nemá? Dobrá, tak si ji sežer, i když ji použiješ maximálně jednou za měsíc, pořídím si jinou.)
Už chci jen jedno – aby bylo po všem.

Tak tedy v pátek třináctého se realizuje fyzické odloučení – stěhování.
Každý sám za sebe.

Miroslava Zudová
Co mě nezabije, to mě posílí.
Komentáře
  1. F. napsal:

    Pročítám Tvůj osud znovu od začátku..

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.