Něco o tykání a vykání

2010-09-19-neco-o-tykani-a-vykaniKdyž jsem nastoupila do nové práce v Praze, příjemně mě překvapila přátelská atmosféra. Nejdřív jsem si neuvědomila, čím to bylo způsobeno. Ale faktem je, že si tam všichni automaticky tykají. Je mi to příjemné, protože tak se daleko lépe spolupracuje, daleko lépe se vysvětluje postup práce nebo upozorňuje na chybu (to jistě znáte – daleko lépe se říká „ty blbče“ než „vy blbče“).

Až na pár výjimek, kteří nemůžou překousnout, že jsem jeden z věkově nejstarších zaměstnanců a i když jsem několikrát žádala o tykání, vždy na to zapomenou a setrvačně vykají. Jako by mi do očí říkali „jsi stará“, „jsi moc vážná“ nebo „nepatříš sem“. Možná je to tím, že jsme se spolu ještě neopili. Naštěstí s většinou si tykáme. Firma má asi 150 zaměstnanců.

Pak je další kategorie lidí. Na internetu. Když vlezete do kterékoli četovací místnosti, automaticky si všichni tykají. Nikdo neřeší problém, že se neznají, neví o sobě téměř nic, často ani jméno a přesto se nikdo nerozpakuje použít důvěrné „ty“. Nevím, jestli je to degradace osobnosti, jako že jsi jen další houska na krámě a je jedno, kdo jsi, hlavně že mě na chvíli zbavíš nudy. Lidé.cz mají asi 33.000 návštěvníků.

A pak je pár perel. Zvláštní kategorie. Bez ohledu na to, jsou-li to muži nebo ženy. Jsou to lidé, se kterými si dopisuji, ať už prostřednictvím vzkazníku nebo e-mailu, se kterými jsem se spřátelila díky existenci svých stránek, ať už blogu, Zpěvníčku nebo Crossartu. Jsou to lidé, se kterými si mám co říci a máme cosi společného. Třeba rádi zpívají s kytarou nebo vyšívají nebo prostě vnímají život a umí o tom napsat. Tito lidé mě znají do morku kostí a ráda poznávám i jejich morek kostí. Dalo by se říci, že spadají (nebo brzy spadnou) do kategorie PŘÁTELÉ. Prostě mám pocit, že jim mohu všechno říci, cokoli.

A přesto si vykáme. Hrajeme hru na vykání. Je to krásná hra a ráda ji provozuji.
Tohle je ale jiné vykání než vzkaz „jsi stará, tak ti tykat prostě nebudu“. Je to zvláštní stav čehosi posvátného, skutečné vyjádření úcty, vzkaz typu „jsi mi vzácný, tak ti tykat zatím nebudu“. Mentálně už je dávno hluboko v mém srdci, vnitřně mu tykám („tak ukaž, copak jsi dnes napsal“), je to přece důvěrný známý. Přesto však zachovávám dekórum a užívám si ono vykání. A tuším, že ten na druhé straně to cítí taky tak.

Protože vím, že v okamžiku, kdy se tohle změní, kdy si začneme tykat místo vykání, bude to jiné. Neříkám, že horší, ale jiné. Budou se používat jiná slova a možná jiná témata, změní se přístup na žoviální kamarádské „ahoj, jak se máš?“ a zmizí takové to opatrné a dobrodružné hltání informací.

Mám ráda tuhle hru na vykání a s jistými lidmi ji chci ještě chvíli hrát a užívat si tu vzájemnou úctu.
Protože je to stav, který když se jednou změní, už se nikdy nemůže vrátit.


Dodatečná poznámka 20.4.2016:
Dnes už Lidé.cz mají jinou podobu a chatování bylo vytlačeno Facebookem. Je to však úplně jiná kvalita. Na Lidech.cz se scházelo v tématických „místnostech“ a tak byla velká pravděpodobnost, že se potkají lidé podobného zaměření, zájmů či věku. Často vznikaly přátelské skupinky, které se scházely v domluveném čase (jako v hospodě).

Miroslava Zudová
Co mě nezabije, to mě posílí.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.