Koberec a priority

Tak kolik máš, děvče, na tu legraci vlastně peněz?

Žádná velká sláva. Dluhy mi Richard vyplatil jen z jedné čtvrtiny. Polovinu té čtvrtiny jsem dala na mimořádnou splátku dluhu. Já vím, měla jsem to dát všechno, ale to bych neměla opravdu žádnou rezervu. Tak jsem jsem si 50.000 nechala do začátku jako startovací částku. Vlastně je to jako bych si vzala svůj vlastní dluh, který si splatím ze svého. A ještě mám na přilepšenou prémie, které se vyplácely v únoru, ty padly na kauci a první nájem. Zbývá mi bratru nějakých 40.000 na první zařízení bytu.
Dávám si pravidlo – nejdříve kupovat věci nezbytné k provozu domácnosti.

První musí být koberec

Porušuji tím své vlastní pravidlo, protože koberec není priorita z hlediska potřebnosti. Bez koberce se dá žít. Za ty peníze bych si měla pořídit raději třeba půlku skříně. Ale já s určitostí vím, že na tom linoleu v obýváku žít nechci, nechci se každý den dotýkat nohama studené umělohmotné podlahy a dívat se na design, který sice napodobuje dřevo, ale to je možná ještě horší, než kdyby linoleum přiznalo, že je linoleum.
A také nechci, aby sousedi pode mnou museli poslouchat každý můj krok, každé šoupnutí nábytkem. Koberec totiž tlumí i zvuk.
Zkrátka koberec není priorita, ale když vím, že si ho stejně budu pořizovat, musí být jako první.
Je totiž velký rozdíl mezi pokládkou koberce v prázdné místnosti a nebo když musíš přesouvat všechen nábytek a věci sem a tam, jen aby se odroloval další kousek koberce.

Takže dnes hurá – první utrácení

Strašně mi chybělo vybírání věcí. Tohle bylo dané Richardovým starožitným zaměřením a já ve tvoření vlastního prostředí vypadla z kola ven. To hledání nejkrásnějšího vzoru, nejpříhodnější barvy. Zastavit se u každého kousku (ať už v obchodě nebo cvičně na internetu) a představit si, jaké by to bylo koukat se právě na tohle každičký den. Bude se hodit k nábytku? Nebude příliš rušit? Není moc usedlý? Nebude na něm vidět každé smítko? Bude se dobře luxovat? Je příjemný na dotek (doma ráda chodím bosky)? Není moc světlý/tmavý?

Velikost je daná. Šest krát tři a půl. Takový je můj prostor. Třímetrovka je malá, ze čtyřmetrovky půl metru vyhodím. Vím, že kolem zdí bude nábytek, ale já si přeji pokrýt celou plochu, od zdi ke zdi. Nikde žádné vykukující linoleum.

V prodejně koberců mají spoustu koberců. Ale nějak to není ono. Tenhle má moc vysoký vlas. Tyhle jednobarevné vůbec – jednou na to omylem vyliju kafe a už tam bude navždy flek. Divně zelenkavé a šedivé barvy rovnou zamítám. Ani červená a modrá nejsou to pravé. Něco zemitého, co se hodí ke dřevu… Tenhle kdyby tak měli o trochu tmavší…

A pak jsem ho uviděla. A když jsem přišla blíž a uviděla u něj ceduli „sleva 30%“, bylo jasné, že tady čeká na mě, že mi ten nahoře tímto způsobem ulehčuje cestičku. Ten je přesný! Teplé hnědo-béžové tónování evokuje zemi.

Jako že mám pevnou půdu pod nohama. Jako že nikam už nespadnu. Jako že můj svět je útulný, měkký, hřejivý, přátelský a příjemný a také trochu neposlušný, hravý a veselý.

Poděkování Richardovi za odvoz, položení a hrubé oříznutí.

Miroslava Zudová
Co mě nezabije, to mě posílí.
Komentáře
  1. napsal:

    Mirču, co Tě mohlo zabít, už vyčerpalo energii a ztratilo svou moc. Ostatní Tě už jenom posílí. Držím palce a nezapomínám.

  2. Pořád Já. napsal:

    Ještě ty palce držím. Už jsou celé promodralé.

    Copak asi děláš v tuhle dobu..

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.