Jedno těhotenství se špatným koncem

2003-06-21-jedno-tehoenstvi-se-spatnym-koncemTohle bych nikomu nepřála.
Umíte si představit, co prožívá žena, když otěhotní? Když otěhotní a chce to?
Srdce je plné radosti a lásky, mozek je plný představ a očekávání. Prožila jsem si to. Není to tak dávno. Tři děti mám, už veliké. Můj věk se klonil ke čtyřicítce. Rodina už se smířila s tím, že přibude nový člen. Bude to kluk nebo holka? Jaké bude mít jméno? Jak bude vypadat?

Pro mne je to „pracovně“ Zuzanka. Hltám všechny časopisy o těhotenství a dětech – všude se válí Betynka, Maminka nebo Rodiče. Tajně jsem si koupila i drahou Velkou knihu o matce a dítěti. Pletu papučky a svetřík.

Chodím na kurzy psychoprofylaxe pro nastávající maminky a do plavání pro těhotné, zobu vitamíny. Chci všechno, všecičko dělat správně. Třikrát už jsem to v mládí absolvovala a, mezi námi, tak trochu jsem to odflákla v jakémsi fofru, tentokrát si to chci opravdu prožít a užít.

Těším se na každou kontrolu, hlavně na ultrazvuk, až svého drobečka zase uvidím nebo alespoň uslyším tlukot srdíčka.

No, je mi třicet devět, musím absolvovat i speciální vyšetření – genetickou poradnu a amniocentézu. Ta se dělá těm, kterým dopadne podezřele triple-test a nebo těm, kteří jsou starší než 35 let. Provádí se od 16.týdne těhotenství (to je na konci 4.měsíce). Proč ne, všechno udělám pro to maličké.

Bříško už je pěkně vidět (však ho taky hrdě vystrkuju). Tak jedeme do Brna.
Na genetice bla bla bla, vzpomínat na nemoci do pátého kolena – no u nás byli všichni zdraví, moji prarodiče umřeli na stáří bezmála v devadesáti, Františkovy taky. S mými rodiči už to bylo jiné, ale to je další povídání. Tak na genetice si to všechno doktorka sepsala, celou genealogii, kolik kdo měl dětí a tak, podtrhla, sečetla a závěr zněl: jediné riziko je ve vašem věku. Je-li součet věku obou manželů větší než 70 let, je 4% pravděpodobnost, že se projeví nějaké genetické postižení. Proto se musí udělat amniocentéza.

Pchá – 4% ? To je zanedbatelné. Proč by to mělo potkat zrovna mě? Nesmysl. To naše je v pořádku! Vždyť jsem ho viděla na ultrazvuku a bylo krásné, mělo všechny ručičky, nožičky jak má mít! Tak hurá na tu amniocentézu.

Na oddělení Asistované reprodukce nám odebrali krev a udělali ultrazvuk. Cosi se doktorce nezdálo, ale řekla, že to rozhodně nemusí nic znamenat, že to může být reakce protilátek (mám totiž krevní skupinu Rh-). Píchli mi do břicha velikou jehlu, nasáli plodovou vodu a nařídili 24 hodin v klidu ležet. Výsledky pošlou do 4 týdnů, za dva týdny si můžu zavolat o předběžné výsledky. Ještě mě objednali na 20.týden na kardiologii, jestli má dítě v pořádku srdíčko a na speciální ultrazvuk vnitřních orgánů.

Prima, máme to za sebou. 4 týdny čekání. Času dost.

Dva týdny odplouvají, je to nekonečné čekání, v pátek tam zavolám. Jenomže telefon zazvonil už ve středu. Nečekala jsem to. Hlas paní doktorky mi říkal:
-„Máme tady předběžné výsledky vašeho genetického testu. Mám pro vás špatné zprávy.“
Dál už jsem ji ani moc nebyla schopná vnímat.
-„Potvrdila se trizonomie 21, to je chromozom navíc, mám tu tři nezávislé vzorky, je to všude.“
Povídala něco o Downově syndromu, vysvětlovala co to znamená. Především mentální retardace, obvykle je to provázeno i fyzickými problémy jako je srdeční vada, porucha hybnosti, silné oční vady, velká náchylnost k častým infekcím a typická deformace obličeje… Nechtěla jsem to už poslouchat. Moje představa krásného a chytrého děťátka byla rozmetána. Čekám debilního mongoloida. A doktorka pokračovala (slyším její slova jako dnes):
-„Víte, ony jsou různé stupně tohoto postižení. Někdy jsou tyto děti schopné se i naučit třeba číst, ale někdy se nenaučí ani mluvit, ani chodit, záleží jaké procento buněk je touto chromozonální anomálií postiženo. A u vás to vypadá spíše na to horší postižení.“
Hrdlo se mi stáhlo a pláč už se nedal zadržet.
-„Teď se musíme nějak domluvit, jestli to chcete donosit nebo jestli chcete ukončit těhotenství. Já bych doporučila ukončení, ale rozhodnutí je na vás…“

Já mám vynést rozsudek smrti. Já mám být ta, která určí, jestli přibude do této společnosti další nesvéprávný odmalička invalidní důchodce? Já mám rozhodnout, jestli obětuji celý svůj další život péči o bytost, která nebude nikdy schopná se o sebe postarat, která možná nebude ani vnímat? Každý den bych brečela při pohledu na bezmocnost svého postiženého, nikdy nedospělého potomka. Už jsem starší, jak dlouho ještě budu mít síly? A když s ním budu napořád doma, kdo nás bude živit? Nebo bych nebyla schopná se o něj starat a skončilo by stejně v ústavu.

Paní doktorka konečně uzavřela své povídání:
-„Uděláme to takto: dnes je středa, vy se do pátku rozmyslete a dejte mi vědět a když tak byste hned v pondělí přijela na zákrok.“

Byla středa, 11.června. Prožila jsem nejhorší víkend svého života.
Od toho telefonátu jsem jenom brečela a brečela. V noci jsem nemohla spát. Nevím, jestli jsem něco jedla. Moje děťátko, moje nepovedené děťátko už kopalo. Cítila jsem jak žije a rozhodovala jsem se pro jeho smrt. Selhala jsem jako žena, jako máma. Rozhodla jsem se pro smrt. Snad si někdy dokážu odpustit.

Je TO pondělí, sbalila jsem si věci do nemocnice a s bříškem vpředu a s baťůžkem na zádech jsem šla na autobus. Sama. Manžel se k dítěti nechce znát. Autobus mě veze, veze do velkého města. Jedu do Brna. Sedla jsem si do nejzadnějšího koutku, aby na mě nebylo vidět, aby nebylo vidět, že mám čevené oči, že mi tečou slzy, že mám žal. Co je komu po tom. Jedu do porodnice. Do té stejné porodnice, kde se před 15 lety narodil můj syn Jakub. Taky v červnu. A teď tam jedu, abych vzala život svému nepovedenému děťátku s Downovým syndromem.

Příjem na oddělení Rizikového těhotenství. To mi snad dělají schválně. Kolem mne jsou samé mamky s různě velkými bříšky a s různě velkými problémy. Jsou tu proto, aby své děti zachránily. Já jediná jsem tu proto, abych ho zabila. Naštěstí mi dali samostatný pokoj. Nemusím nikomu nic vysvětlovat, nemusím snášet lítostivé nebo naopak pobouřené pohledy. Nemusím skrývat svůj pláč, který je snad nekonečný. Už nechci plakat, ale nelze přestat.

Doktoři mi vysvětlili, co že to se mnou budou provádět. Prý mi píchnou přímo do břicha nějaký lék – nezapomenu, jak se ten doktor zarazil a kvapně se opravil – vlastně… přípravek, který by měl dítě paralizovat (usmrtit – no, jen to řekněte, doktore!) a do několika hodin by měl nastat potrat. Taky se to někdy nepovede a tak by se to muselo druhý den opakovat. Takže ještě jednu noc budu čekat se svým vadným děťátkem, které už kope… Kdyby aspoň nekopalo, bylo snadnější na to nemyslet.

Dali mi na pokoj televizi. Prý aby mě to trochu rozptýlilo. Nesmysl. Bylo to ještě horší. Nikdy předtím jsem si nevšimla, kolik je vlastně reklam na plínky, na koupací olejíčky, na Tiramisu („Kdopak mi to všechno snědl? – Táta!“)… Při každém miminku na obrazovce další slzopád. A plitké telenovely (Hm, tak zítra je poslední díl Ošklivky Betty – konečně se vdá!). V noci jsem téměř nespala. Pod okny jezdily tramvaje a trolejbusy (to u nás nemáme) a každou chvíli houkala sanitka (no co chceš, jsi přece v nemocnici!).

Ráno mě odvezli na oddělení Asistované reprodukce (Co je to za ironii? Vždyť přesně tady mi dělali tu amniocentézu, sem chodí neplodné páry, aby počaly! Jé, dobrý den, paní doktorko!). Poslední ultrazvuk, aby se dobře trefili tou obrovskou nepřátelskou jehlou s tím, ehm, přípravkem. Naposledy jsem ho zahlédla na monitoru. Ležela jsem odevzdaně. Už je rozhodnuto, teď už se to nedá vrátit.

Když mě odvezli zpátky na pokoj, každou půlhodinu se sestřička ptala:
-„Tak co, už?“ Ne. Nic se neděje. Nevím, co bych měla cítit, už si nepamatuji na porodní bolesti u svých dětí. Ale určitě bych si toho všimla, kdyby se něco dělo. V poledne takové trochu tlaky, jenom mírné, jakoby menstruační. Odpoledne se zkusím podívat na tu Ošklivku Betty.
Bolesti přišly. Veliké. Větší než si pamatuji.
-„Sestřičko, už se asi něco děje!“
-„Tak se na to podíváme. Ne, to ještě nic nebude, jste málo otevřená.“
No, tak dobře, vy tomu rozumíte líp. To přece není možné, vždyť je to co dvě minuty, takové velké bolesti. A do toho ječí Ošklivka Betty, řeší přípravy na svatbu, ne, tenhle pitomý seriál tedy nedokoukám…

Nechci tu popisovat takové asi nechutné naturalistické věci jako je prasklá voda, mokré kalhotky i prostěradlo, zvonek na sestřičku, kvapné přípravy, hledání nočníku – ano, nočníku, který mi podsunula a prý „to mám udělat do toho“. Přímo na posteli. Nešlo to. Zadrhlo se. Cesta byla příliš úzká. A potom velmi kvapné shánění doktora, nebo, proboha, sežeňte aspoň sanitáře, který sál je volný? S vozíkem přijel mladý vyjukaný kluk, bylo mi jedno, že mě viděl nezakrytou, ať už je po všem, ať už je, proboha, po všem! Křiví se mi ústa, ale nebudu brečet, jsem přece statečná. Kvapný běh s lehátkem po chodbě, vidím jen ubíhající zářivky nade mnou (jako v nějakém filmu) a polekané starostlivé pohledy kolemjdoucích maminek doprovázené šepotem (Co se jí stalo? Potrácí. Chudinka. Jen ať se to nestane taky některé z nás!).

Nezvyklá tma na malém operačním sále. Přichází hezký mladý doktor.
-„Tak copak to máme?“
-„Abort. Morbus Down.“
-„No nazdar!“
Jeho ruka uvnitř chytila hlavičku jako nějaký tenisák, obličej – neobličej (nač ohledy, vždyť to není ani dítě) a tahal, já tlačila.
-„Šikovná holka, nádherná spolupráce!“
Povzbudivá slova. Tak trochu bezradně stál s „tou věcí“ v rukou. Udělal navyklý pohyb (předání dítěte sestře), ale ta dítě nepřevzala, aby ho šla omýt, zvážit atd. Ukázal „to“ kolegyni, jeho výraz obličeje byl jako když vidí něco obzvlášť hnusného. Ještě chvíli váhal co s tím, pak to prostě odložil do mísy, jen biologický odpad. Moje mrtvé děťátko. Nachystali pro mne uspávající injekci.
-„Ještě mi ji neuspávejte, ještě placentu!“
Pak už mě vysvobodil spánek.

Probudila jsem se večer, rozváželi všem večeři. Byla jsem připíchnutá na kapačce, na břichu led.
-„Ležte v klidu, ztratila jste hodně krve.“
Bylo po všem. Cítila jsem se prázdná, zbitá, zubožená a slabá. Tělo si myslí, že porodilo a neví, že žádné mládě není. Vyrábí mléko a neví, že není koho krmit. Není koho obejmout. Ležím tu sama v cizím velikém městě. Dostávám prášky pro tvorbu krve, proti tvorbě mléka, proti pláči. Jedinou útěchou je displej mobilu s několika esemeskami (volat nelze, přístroje ruší signál). Kde je, sakra, můj manžel, který by mě držel za ruku?
-„Půl roku nesmíte otěhotnět.“
Prý se nestává, aby se tato vada vyskytla dvakrát po sobě u jedné matky.
Tak to mám ještě naději.

Miroslava Zudová
Co mě nezabije, to mě posílí.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.