Krůček zpátky a krok vpřed

Tak znovu a znovu pročítat inzeráty na pronájem v Praze. Nejhorší je, že většina je pořád stejných, takových, co tam visí delší čas. To znamená, že je nikdo nechce. Znám je už důvěrně. Zadala jsem si tentokrát i „hlídacího psa“, aby mi okamžitě přicházely nové nabídky podle zadaných parametrů. Zaregistrovala jsem se na několika stránkách realitních agentur. Sjednala si pár prohlídek a cestovala na úplně neznámá místa.

Jeden je příliš daleko od místa, kde pracuji, nebo se tam jezdí blbě městskou hromadnou.
Další je na dobrém místě, ale je moc maličký.
Další je na první pohled vybydlený až hanba – pronajímatel už se ani nesnaží kamuflovat oprýskané nátěry, zrezivělý dřez nebo plesnivou zeď. Fuj, ten nájem smrdí i z obrázku.
Další má tak podivnou dispozici – z úzké předsíně je udělaná kuchyň, tam, kde by normálně měla být třeba vestavěná skříň na kabáty, je kuchyňská linka. Když člověk vejde z venkovní chodby, v botách a v bundě, musí si dát pozor, aby při zouvání bot neshodil hrnec s jídlem ze sporáku, který je hned u dveří.
Nebo třeba tenhle se sprchou hned naproti kuchyňské linky (bez oddělení dveřmi).
Další je zase skrz naskrz průchozí, takže pocit pokojíčku zcela mizí, je to spíše chodba.
A nebo třeba tenhle vybydlený dům na velmi rušné křižovatce, kde každou chvíli projíždí houkačka, kolem není ani žádný užitečný obchod (jako třeba potraviny). Byt je zrekonstruovaný hezky, dokonce je i prostorný, ale než se do něj člověk dostane (5. patro bez výtahu), tak musí překonat velmi nepříjemnou cestu, kde to opravdu smrdí (snad plísní nebo čím) a zpoza dveří vykukují prapodivné existence s exotickými obličeji… spousta cizinců.
Žádné ústřední topení, žádná teplá voda – pěkně si obstarej vlastní bojler!
A tak…
A když se vyskytne něco normálního pro jednadvacáté století, dočká se člověk akorát odpovědi, že už je zadáno, že už tam byli včera zájemci na prohlídce. (Jak je to, kurňa, možné, když inzerát byl zadán dnes a ukazuje jen 7 shlédnutí? To jsou ty finty makléřů, zadávají starý inzerát každý den znovu, aby se zobrazoval jako nový a byl na prvních pozicích.)
Zatím nic použitelného.
Budu muset volit mezi smradlavým domem, dojížděním nebo malým prostorem.

Tři dny poté se situace otáčí. Vrací se ti, kteří mě odmítli, a ptají se, jestli mám ještě zájem. Musím se rozhodovat rychle. Když řeknu ne, ztratím šanci. Když řeknu ano, odmítnu tím všechny ostatní. Je to hledání a míjení. Je to boj. Trénink flexibility, pohotovosti a rozhodnosti. V práci jsem vyrušovala častým vyřizováním hovorů svým mobilem. Vracela jsem se domů pozdě, vyčerpaná a unavená.

Stal se zázrak

Zavolal mi původní zprostředkovatel. Ten, který mi vrátil kauci. Ten, který si musel prožít tu horkou chvilku, aby mi oznámil, že se smlouva nekoná. Vím, že ho to tehdy doopravdy mrzelo. Tak musel prožít znovu horkou chvilku, překonat trapnost situace a zeptat se mě, jestli jsem už něco našla, nebo jestli bych měla ještě zájem. Po tom všem.
„No mám dnes jednu prohlídku a pak vám dám vědět.“
Po prohlídce jednoznačná volba. Ten první byt je prostě nejlepší. Ano, s ním srovnávám všechny ostatní. Je to jako když si chceš po rozchodu najít novou holku, prostě vědomky či nevědomky srovnáváš s tou bývalou. A teď se má „první láska“ vrátila. Můžu bydlet.
„Ano, mám ještě zájem“.

Velká úleva, konec nejistoty. Ta pěkná klidná čtvrť, ta příjemná ulice. Kousek Kaufland nebo Albert. Tramvaje i autobusy pět minut pěšky. Moje anabáze končí, budu mít svůj domov.

Co mi to přineslo

Jsem vděčná za tu cestu hledání. Docela slušně jsem se naučila orientovat v Praze (to je něco jiného než jen cesta domov – práce). Pronikla jsem do tajů městských částí podle názvů i čísel (některý název spadá pod několik Prah, nepřekrývá se to přesně). Zjistila jsem dopravní dostupnost. Naučila jsem se vyjednávat i odmítat.

Každopádně v neděli 5. března 2017 jdu koupit koberec. Není to nejdůležitější věc, ale musí být první, protože pak už se prostor zaskládá věcmi a pokládka koberce by byla mnohem komplikovanější.
Chápete dobře – už mám svůj nový klíč.
Klíč k bytu i k budoucnosti.

Miroslava Zudová
Co mě nezabije, to mě posílí.
Komentáře
  1. však víš napsal:

    Normálně mi tluče srdce, jak to čtu. Tak snad dobrý..

  2. však víš napsal:

    Všechny trable sis už vybrala. Teď už to bude jen lepší.

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.