Jak se začíná znovu

Někdy musí člověk udělat těžká rozhodnutí. Jak mi v komentářích kdosi napsal – jaký si to uděláš, takový to máš. Někdy v září loňského roku jsem sem napsala článek „Sny o bydlení„. Proč asi vznikl? Z nějaké nespokojenosti, kterou jsem sama nedovedla pojmenovat. Bezmoc. Závislost. Pocit, že můj život řídí někdo jiný. Pocit, že jsou věci tak provázané, tak zasukované, že s tím nelze hnout. Jako gordický uzel. Je čas ho rozseknout.

Jak se to dělá?

Je potřeba sebrat odvahu. Šíleně moc odvahy. Sebrat odvahu říci člověku, se kterým jsem žila 8 let v prehistorických podmínkách, že končím. Znáte to pořekadlo o pověstné kapce, kvůli které pohár přeteče.
Nedokážu definovat, která kapka to byla. Snad každodenní negativita, kdy musím poslouchat, jak jsou všichni blbci a jak je všechno na hovno. Nebo nějaký předmět zanechaný uprostřed pokoje, o který se člověk přerazí, když se žene ve tmě vypnout budík. Nebo po desáté ztracený smetáček s lopatkou (rozuměj podesáté koupený nový se slovy: „Na tenhle nešáhneš, zůstane v kuchyni a běda, jak ho tam nenajdu, až budu chtít zamést!“). Nebo zcela zaházená cestička k pračce různými krámy, nářadím, odloženými věcmi. Nebo schody domů, které končí někde uprostřed.
A tak dále…

Jak to vůbec vzniklo?

Proč jsem tento stav vůbec dopustila? Byla jsem slepá a hluchá? Snadno se taková věc stane člověku oslabenému, zraněnému. Jako když se člověku stane něco tak hrozného, že je vděčný za jakékoli vysvobození z toho stavu. Ze stavu blízkého smrti duše. Z velké bolesti, po které následuje apatie. U mne to odstartovala událost v prosinci 2008. Možná nepřiznaný pocit viny a potřeba potrestat se. Potrestat se hodně. Nejlépe doživotním žalářem.
A tak člověk podvědomě volí ty nejhorší možné podmínky a považuje je za vysvobození. Najednou nic nevadí, že v domě není pitná voda, že teplo je za cenu namáhavé přípravy otopu, že cesta domů je daleká a nepohodlná, že kolem nejsou lidé, že je doma stísněný prostor a že člověk, se kterým žiješ ti neumí dát lidskou jemnou něhu. Jo, udělá pro tebe všechno, ale sám od sebe tě neobejme, nepohladí.
Jak dlouho trvá regenerace duše? Jak dlouho musíme být vděční? Jak dlouho se musíme takto trestat, než sami sobě udělíme milost?
A jak dlouho musí trvat, než nasbíráme dost odvahy k tomu, abychom ten svůj žalář opustili? Setrváváme, i když mříže jsou již dávno odemknuté…

Odpouštím si a opouštím

Jak se tedy začíná znovu? Třeba tím, že si člověk prohlédne inzeráty na pronájem bytu a spočítá si, jestli je schopen utáhnout náklady sám. Jestli je schopen unést všechna obvinění z nevděčnosti, sobeckosti a krutosti. Jestli je schopen být odpovědný sám za sebe.
Jestli má odvahu začít zase normálně žít…

Těším se

Těším se, jak si natočím pitnou vodu z kohoutku. Těším se, jak si umyji svůj hrnek od kafe ihned po použití. Těším se, že budu mít nábytek a vybavení podle svého vkusu. Těším se, že najdu věci tam, kam si je dám. Těším se, že když dostanu chuť na čerstvý rohlík, skočím si prostě do blízkého obchodu. Těším se na klidný spánek a vlastní režim. Těším se, že budu mít blízko do práce.
A, světe, div se, těším na lidi kolem sebe. Těším, až budu mít svou poštovní schránku a pošťák mi doručí mé zásilky.
Těším se domů…

Držte mi palce

Za pár dní se jdu podívat na své nové bydlení. Za pár týdnů se budu stěhovat do Prahy.
Nerozcházím se s člověkem, dál jsme přátelé, jen opouštím jeho místo.

Miroslava Zudová
Co mě nezabije, to mě posílí.
Komentáře
  1. H napsal:

    A tak jsi ho milovala, že jsi dokázala opustit Adélku .Asi se nikdy nezměníš .Zůstaneš samotářkou, která mění partnery a přitom zůstane pořád sama .Sama všude i tam kde je mnoho lidí .Třeba se ti to někdy podaří změnit, přál bych ti to .Ale nevěřím tomu Honza

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.